1) イ音便
き, ぎ, し, り, て se změní v い.
聞きて – 聞いて
美しき – 美しい
急ぎて – 急いで
渡して – 渡いて
ござります – ございます
たてまつる – たいまつる (奉る)
2) ウ音便
が, く, ぐ, ひ, び, み se změní na う.
かがふる – かうぶる
高く – 高う
かぐはし – かうばし
思ひて – 思うて
おとひと – おとうと (弟)
喜びて – 喜うで
頼みて – 頼うで
3) 促音便
ち, ひ, り se změní na glotální plozivu.
立ちて – 立って
食ひて – 食って
をひと – をっと (夫)
取りたり – 取ったり
4) 撥音便
に, び, み, り, る se změní na ん
死にて – 死んで
噎びて – 噎んで
読みて – 読んで
残りの雪 – 残んの雪
多かるめり – 多かんめり
なるなり – なんなり (ラ変 kombinace v 連用形 často ztrácejí る v kombinaci s なり nebo めり.)
促音便
Ze začatku nebyl způsob, jak 促音便 zapsat, takže můžeme vidět různé experimentální varianty jako zápis pomocí い, う, ふ, む, ん. Vyjadřování za pomocí つ bylo dovršeno až v období Edo.
撥音便
To stejné platilo i pro 撥音便, který taky neměl ustálený způsob zápisu, takže se zapisoval pomocí い, う, む. V období Heian už pravděpodobně existoval zápis jako ん, ale to se pořádně neustálilo až do období Edo.Kvůli výše zmíněným důvodům se doporučuje si dávat pozor, jestli je 促音 nebo 撥音 nevyjádřený (なんめり - なめり).
Historie a vývoj
イ音便: Nejstarší typ je き a ぎ, který už byl v 万葉集. O trošku starší je potom し (zhruba o 100). Od období 元禄 (Genroku 1688 – 1704) zaniknou ve standartní japonštině (stále součástí některých dialektů). U skromných/zdvořilých slov se り začíná měnit na い od druhé poloviny období Edo.
ウ音便: Nejstarší změna je u く a ぐ, která už je osvědčena v 古今和歌集 (10. století). Později (asi 11. století) se zrodila změna u ひ a び. (Ve standartní japonštině již neexistuje, jenom v některých dialektech.)
う bylo nejspíš tehdy vyslovováno nazálně, to by vysvětlovalo znělost následující souhlásky. To stejné platí pro změnu が a み.
促音便: Začíná se objevovat zhruba někdy od 9. století. Píše se různými způsoby (い, う, ふ, む, ん), jelikož nebyl žádný způsob ustáleného zápisu. つ již existuje v období Heian, ale pořádně se začína používat období v Kamakura až Muromači.
撥音便: Nachází se již v období Heian a jsou 2 typy ン音便 (výslovnost byla n) a ム音便 (výslovnost byla m).