Pravidla čtení historického pravopisu

Zápis a následná výslovnost klasické japonštiny se od té moderní značně liší, proto předtím, než se vůbec pustíme do čtení slov nebo později i vět, si probereme nějaké obecné pravidla ohledně čtení. Když už by došlo na nějaký přepis klasické japonštiny do moderní, volí se právě tyhle pravidla.
Upozorňuji, že spousta věcí se může měnit na základě období.


ぢ/づ:

Čteme jako dnešní じ/ず.

歴史的仮名遣い 現代仮名遣い
珍めづらし 珍めずらし

くわ/ぐわ:

Čteme jako dnešní か/が.

歴史的仮名遣い 現代仮名遣い
梅花ばいくわ 梅花ばいか
願ぐわん 願がん


ゐ/ゑ/を:

Čteme jako dnešní い/え/お.

歴史的仮名遣い 現代仮名遣い
居ゐる 居いる
声こゑ 声こえ
香かをり 香かおり


は/ひ/ふ/へ/ほ:

Čteme jako dnešní は/ひ/ふ/へ/ほ pokud jsou na začátku slova. Uprostřed či na konci slova čteme jako dnešní わ/い/う/え/お.

歴史的仮名遣い 現代仮名遣い
川かは 川かわ
恋こひ 恋こい
言いふ 言いう
顔かほ 顔かお



Sufix む:

Sufix む, o kterém si povíme později, se vždy bude číst jako ん.

Zápis Výslovnost
見む ミン




Prodloužené samohlásky:

Zápis Výslovnost 歴史的仮名遣い 現代仮名遣い
あ + う オー 行動かうだう 行動こうどう
お + う オー 東国とうごく 東国とうごく
い + う ユー 美うつくしう 美うつくしゅう
え + う ヨー 手水てうづ 手水ちょうず



Dodatečné informace:

Ve starších textech byly znělé a neznělé souhlásky vždy rozpoznané manjóganou, když byla ovšem vytvořena Kana zhruba někdy v období Heian, nebyl způsob jak znělost zapsat. V upravených verzích různých klasických děl jsou ale jasně vyznačená, aby studenti neměli potíže.

Někdy v 11. století se objevil zápis n jako ん, to ovšem nebylo dovršeno až do období Edo. Nejčastěji se používala む, ale byly i jiné způsoby zápisu, nebo dokonce naprosté vynechání, takže člověk musel jednoduše hádat, jestli v daném slově má být ん přečteno.